V této epizodě Markéta popisuje covidové období ve vězení jako úplně uzavřený svět bez času, kde nevládl strach z nemoci, ale z naprosté izolace. Bez návštěv, programů, kultury i zpěvu zůstalo jen tělo, beton a hlava, zatímco noci patřily krysám, které lezly po spících ženách a braly jim i poslední pocit bezpečí. Nejhorší nebyla nemoc, ale nekonečné ticho, v němž se lidé začali rozpadat, hádat, mlčet nebo zírat do zdi a spánek se stal hrozbou. Právě tehdy se Markéta potichu vrací ke zpěvu jako k jedinému způsobu, jak se neztratit a nezbláznit. Po covidu se sice život ve vězení pomalu obnovuje, ale nic už není nevinné a vše nese stopu měsíců přežívání mezi zdí a krysou. Když pak Markéta stojí na pódiu talentové show, kontrast s nedávnou realitou je drtivý – covid v ní zůstává jako jizva a důkaz, že i když je člověku vzato téměř vše, hlas a vůle přežít mohou stačit.